Na hlavní rozcestník

BIBLIOGRAFICKÉ CITACE POUŽITÝCH ZDROJŮ
A ODKAZOVÁNÍ NA NĚ

Tato stránka obsahuje s menšími změnami a doplněními text nacházející se v publikaci VEBER, Tomáš, BAUMAN, Petr. Metodická pomůcka ke zpracování závěrečných prací. Doporučení k prevenci plagiátorství a jiného neetického jednání při zpracování závěrečných prací.
Tato publikace obsahuje i důležité statě ohledně autorské etiky a plagiátorství, a je považována za nedílnou součást této metodické pomůcky.

1. Bibliografické citace
1.1 Bibliografické citace tištěných dokumentů
1.1.1 Tištěné monografie (knihy)
1.1.2 Kapitola v knize či tištěném sborníku
1.2 Článek v tištěných seriálových publikacích (tj. v časopisech apod.)
1.3 Legislativní dokumenty
1.4 Nepublikované texty
1.5 Elektronické dokumenty

2. Jak v textu odkazovat na použité zdroje?
2.1 Základní pravidla
2.2 Způsob tvoření odkazu
2.2.1 Metoda průběžných poznámek
2.2.2 Odkazování přímo v textu
2.3 Citace přímé a nepřímé (srovnání)
2.3.1 Co je přímá citace?
2.3.2 Co je nepřímá citace?

3. Odkazy na díla s vnitřním číslováním (Bible, církevní dokumenty, díla klasických autorů apod.)
3.1 Biblické odkazy v textu
3.1.1 Zkratky knihy
3.1.2 Kapitoly a verše
3.1.3 Odkazy v českém jazykovém prostředí
3.1.4 Uvedení použitého překladu
3.2 Odkazy na všeobecně známé církevní dokumenty

1. Bibliografické citace

Součástí odborného textu je seznam použitých zdrojů. Obvykle se uvádí na konci práce (viz ZDE).
Každý dokument, který je v práci citován či na který se v práci odkazuje, musí být uveden v podobě bibliografické citace. Tento záznam musí obsahovat všechny údaje, na základě nichž je pak možno příslušný literární pramen bezpečně a spolehlivě identifikovat. Proto jsou pro bibliografické citace stanovena pravidla, která je nutno dodržovat. Tato pravidla – tzn. obsah, formu a strukturu záznamů – stanoví ČSN ISO 690, Informace a dokumentace — Pravidla pro bibliografické odkazy a citace informačních zdrojů (2011) vypracovaná Českým normalizačním institutem.

1.1 Bibliografické citace tištěných dokumentů

1.1.1 Tištěné monografie (knihy)

V závěrečných kvalifikačních pracích se používají tzv. zkrácené citace, která musí obsahovat všechny následující prvky (v tomto pořadí):

• PŘÍJMENÍ a iniciály jména autora (VERZÁLKAMI; je možné uvést i plné jméno autora) – za příjmením následuje čárka a mezera, jméno píšeme iniciálami; má-li dokument více autorů, uvádíme maximálně tři příjmení (podle toho, jak jsou otištěna na titulu) a připojíme zkratku „a kol.“ nebo „et al.“; jednotlivá jména se oddělují čárkou, za iniciálou se píše tečka; jedná-li se o kolektivní monografii s uvedením editora (nebo více editorů), uvádí se pouze jména a iniciály editorů doplněná o výraz „(ed.)“ nebo „(eds.)“; nelze-li spolehlivě určit autora, je prvním prvkem citace název publikace;
• název a podnázev publikace (kurzívou) – podnázev se připojuje po středníku nebo dvojtečce. Případně připojíme také číslo části, pokud se jedná o vícesvazkovou publikaci.
• pořadí vydání, pokud je jiné než 1. vydání, se zapisuje výrazem použitým v publikaci, cizojazyčné označení vydání nepřekládáme (např. 5., přeprac. vyd.; 2nd ed.; 3. Aufl.). Výraz končí tečkou;
• místo vydání; pokud má publikace více míst vydání, píšeme jen to, které je v publikaci uvedeno jako první; za uvedením místa vydání následuje dvojtečka a mezera;
• název nakladatelství nebo vydavatelství, pokud je uveden, se zapisuje tak, jak je uveden v publikaci, vynecháváme zkratky informující o právní subjektivitě („s. r. o.“ apod.); následuje čárka a mezera;
• rok vydání, za rokem vydání následuje tečka a mezera.
  Pozor! Užíváme-li systém poznámek v textu, využijeme tzv. harvardského systému a rok vydání píšeme bezprostředně za jméno autora (oddělujeme čárkou)!
• standardní číslo ISBN (International Standard Book Numbering), jehož uvedení je povinné u monografických publikací; není povinné, odkazujeme-li pouze na jejich části. Pokud publikace nemá ISBN, píšeme „ISBN neuvedeno“.

Pokud některý z požadovaných údajů není v citované publikaci uveden latinkou, je třeba údaj uvést formou transliterace.

Příklady

PÁVKOVÁ, J. et al. Pedagogika volného času: Teorie, praxe a perspektivy mimoškolní výchovy a zařízení volného času. 3. aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-711-6.
SKALKOVÁ, J. Obecná didaktika. Praha: ISV, 1999. ISBN 80-85866-33-1.
STÖRIG, H. J. Malé dějiny filozofie. 2. rozšíř. vyd. Praha: ZVON, 1992. ISBN 80-7113-058-3.
ZOUNKOVÁ, D. (ed.) Zlatý fond her III: Hry a programy připravované pro kurzy Prázdninové školy Lipnice. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-198-3.
KOLLÁRIKOVÁ, Z.; PUPALA, B. (eds.) Předškolní a primární pedagogika: Predškolská a elementárna pedagogika. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-585-7.
Akademický slovník cizích slov. I. díl, A-K. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0523-4.
Ottův slovník naučný: Ilustrovaná encyklopedie obecných znalostí. 28 sv. Praha: J. Otto, 1888-1909. ISBN neuvedeno.

Vybrané příklady v harvardském systému (všimněte si přesunutí roku hned za jméno autora):
PÁVKOVÁ, J. et al., 2002 Pedagogika volného času: Teorie, praxe a perspektivy mimoškolní výchovy a zařízení volného času. 3. aktualiz. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-711-6.
SKALKOVÁ, J., 1999. Obecná didaktika. Praha: ISV. ISBN 80-85866-33-1.
STÖRIG, H. J., 1992. Malé dějiny filozofie. 2. rozšíř. vyd. Praha: ZVON. ISBN 80-7113-058-3.
ZOUNKOVÁ, D. (ed.), 1007. Zlatý fond her III: Hry a programy připravované pro kurzy Prázdninové školy Lipnice. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-198-3.
KOLLÁRIKOVÁ, Z.; PUPALA, B. (eds.), 2001. Předškolní a primární pedagogika: Predškolská a elementárna pedagogika. Praha: Portál. ISBN 80-7178-585-7.

nahoru

1.1.2 Kapitola v knize či tištěném sborníku

V případě, že autor kapitoly se shoduje s autorem celé publikace, stačí za rok vydání doplnit umístění ve zdrojovém dokumentu (číslo kapitoly, název kapitoly, rozsah stran, na kterých je citovaná stať uvedena). V případě, že se autor příspěvku neshoduje s autorem celé publikace uváděným v citaci celé monografické publikace, pak je třeba na úvod doplnit:

• PŘÍJMENÍ, iniciály jména autora příspěvku, poté tečka;
• název příspěvku (obyčejným písmem), za ním tečka;
• Výraz "In:" (v); poté následují stejné položky jako v případě, kdy se autoři shodují (viz 1.1.1), tj. identifikace celé publikace a rozsah stran, na kterých je citovaná stať uvedena.

Příklady

NELEŠOVSKÁ, A. Pedagogická komunikace. Praha: Grada Publishing, 2005. Kapitola 3. komunikace v učitelské přípravě, s. 58–76.
BULOVÁ, A. Komunikace sluchově postižených. In VÍTKOVÁ, M. et al. Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido, 1998, s. 63–67.

nahoru

1.2 Článek v tištěných seriálových publikacích (tj. v časopisech apod.)

Bibliografický záznam má v tomto případě tyto povinné náležitosti:

• PŘÍJMENÍ a iniciály jména autora (autorů); není-li uveden autor, citace začíná názvem;
• název článku (standardním písmem, poté tečka;
• název periodika (kurzívou),
• rok vydání;
• ročník (uvedený zkratkou „roč.“, „Vol.“ apod.) a číslo výtisku (uvedené zkratkou „č.“, „No.“ apod.). V případě ustáleného členění lze označení ročníku (svazku) a čísla výtisku vypustit a uvádět je ve tvaru např. „6(3)“, kde tučně je zvýrazněn ročník, zatímco číslo výtisku je uvedeno v kulatých závorkách;
• rozsah stran, na kterých je článek uveden.

Jednotlivé položky počínaje názvem periodika se oddělují čárkou, na konci se píše tečka.

Pozn.: Na rozdíl od odkazů na část knihy nebo sborníku se při odkazování na články v časopisech nepoužívá výraz „In:“.

Příklady

MAREŠ, J.; GAVORA, P. Interpersonální styl učitelů: teorie, diagnostika a výsledky výzkumů. Pedagogika, 2004, roč. 54, č. 2, s. 101–128.
Koncepce vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy v České republice. Učitelské noviny, 1999, roč. 102, č. 22, s. 11–22.
ŠRAJER, J. Proces evropské integrace z pohledu České republiky. Teologické studie, 2003, roč. 4, č. 1, s. 2–6.

nahoru

1.3 Legislativní dokumenty

Každý zákon je definován svým číslem, rokem vydání a názvem (popisem obsahu). Syntax je následující (modré výrazy je třeba nahradit příslušnými údaji):

Zákon číslo/rok Sb., název zákona, platnost znění a jiné informace.

Příklad

Zákon 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění platném k 2. 6. 2010.

nahoru

1.4 Nepublikované texty

Ve spíše výjimečných případech, kdy je třeba odkázat na dosud nepublikovaný dokument, který není přístupný ani prostřednictvím internetu, se v bibliografickém záznamu uvádějí následující položky:

• PŘÍJMENÍ a iniciály jména autora (autorů);
• název a podnázev (kurzívou);
• místo vzniku;
• rok;
• typ dokumentu (např. „nepublikovaný rukopis“, „disertační práce“ apod.); v případě, že se jedná o kvalifikační práci, je třeba uvést také název vysoké školy, fakulty (a případně katedry) a také jméno vedoucího práce.

Příklady

NOVÁK, F. Příspěvek k filosofii dějin. Pardubice, 2010. Nepublikovaný rukopis.
STRÁNSKÁ, M. Výchova ke kritickému postoji vůči hodnotám prezentovanými literárními hrdiny u čtenářů staršího školního věku. České Budějovice, 2006. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta. Katedra pedagogiky. Vedoucí práce L. Muchová.

nahoru

1.5 Elektronické dokumenty

Elektronické dokumenty jsou zdroje velmi rozmanité a v čase velmi proměnlivé, a proto zde o to více platí princip, že bibliografický záznam musí být funkční, tj. i když záznam nebude obsahovat všechny povinné údaje (protože nejsou k dispozici), musí být podle tohoto záznamu použitý zdroj dohledatelný. Bibliografický záznam by v ideálním případě měl mít tyto náležitosti:

• určení tzv. primární odpovědnosti, tj. uvedení jména autora nebo organizace, kteří kvalitu informace garantují; formální úprava jmen je stejná jako u tištěných dokumentů, jméno korporace se zapisuje ve formě, v jaké je uvedeno v prameni; není-li možné autorství dokumentu doložit, je příslušný dokument pro odborný text použitelný jen výjimečně a spíše v omezené míře;
• název; formální úprava názvu je stejná jako u tištěných zdrojů. Není-li možné najít v elektronickém dokumentu nebo doprovodné dokumentaci žádný název, nahradí se název prvními slovy z dokumentu, po nichž následuje symbol vynechání („...“);
• druh nosiče; druh elektronického nosiče se uvádí v hranatých závorkách po názvu, např. „[online]“, „[CD-ROM]“ apod.; v případě potřeby je možno specifikovat spolu s druhem nosiče také druh dokumentu (např. „[online databáze]“, „[monografie na CD-ROM]“ apod.);
• číslo vydání; elektronické dokumenty jsou často aktualizovány; číslo nebo jiné označení pořadí vydání se zapisuje výrazy použitými v prameni, např. „5. vyd.“, „verze 3.5“ apod.;
• místo vydání; jméno města, ve kterém byla popisná jednotka vydána, se zapisuje v jazyce originálu tak, jak je uvedeno v prameni;
• vydavatel; není-li v prameni uveden žádný vydavatel, uvede se místo něj fráze „vydavatel neznámý“; u online dokumentů, které jsou přístupné prostřednictvím počítačové sítě, lze prvek vydavatel vynechat, pokud jej nelze určit z informací o prameni;
• časové údaje: obecně se datum vydání zapisuje tak, jak je uvedeno v prameni, byl-li elektronický dokument vydáván postupně a jeho vydávání skončilo, uvede se počáteční a konečné datum (např. „září 1990 – říjen 2001“); pokud doba vydávání elektronického dokumentu přesáhne jeden rok a vydávání není dosud ukončeno, uvede se datum počátku vydávání dokumentu následované spojovníkem a mezerou (např. „červen 1998- “); kde je to možné, musí se za datem publikování uvést datum citované aktualizace nebo revize ve stejné formě jako v prameni (např. „aktualizováno v lednu 1997“, „posl. aktualizace 3. 10. 2003“, „rev. 1. března 1997“); neméně důležité je uvést datum citování; zejména u online dokumentů, které jsou často aktualizovány je důležité [v hranatých závorkách] uvést datum, kdy byl dokument skutečně viděn (např. „[cit. 3. září 1997]“, „[cit. 1997-07-28]“, „[cit. 18. února 1997; 14:04:28 SEČ]“).
• lokace uvnitř zdrojového dokumentu: lokace části nebo příspěvku uvnitř zdrojového dokumentu se musí uvádět, pokud formát dokumentu obsahuje stránkování nebo ekvivalentní vnitřní referenční systém (např. „s. 5–21; řádky 100–150“).
• dostupnost a přístupnost: u online dokumentů musí být uvedena informace identifikující pramen s uvedením přesné lokace; tyto informace se označují slovy „Dostupné v“; „Dostupné na“.
• standardní čísla (ISBN, ISSN): má-li citovaná položka nějaké standardní číslo, musí se toto číslo zaznamenat.

Pokud je odkazováno na článek vydaný v odborném časopise, byť by byl přístup k němu získán z online databáze (např. EBSCO apod.), není nutné odkazovat na příslušnou databázi jako na elektronický zdroj, ale postačí standardní odkaz na článek v časopise (viz výše).

Příklady

» Bibliografické citace elektronických monografií, databází apod.
Sborník příspěvků: Učitelé a jejich univerzitní vzdělávání na přelomu tisíciletí: mezinárodní konference 23.–25. září 1998 [online]. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 1999 [cit. 2001-01-24]. Dostupné na WWW: <http://www.pedf.cuni.cz/svi/vydavatelství/ ucitel/konfcz.html>
Výukový CD-ROM Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích [CD-ROM]. České Budějovice: TF JU, 2003.
BOLDIŠ, P. Bibliografické citace dokumentů podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2: Část 1 – Citace: metodika a obecná pravidla. Verze 3.3. [online]. ?1999–2004, poslední aktualizace 11. 11. 2004 [cit. 2004-11-10]. Dostupné na WWW: <http://www.boldis.cz/citace/citace1.pdf>.
BOLDIŠ, P. Bibliografické citace dokumentů podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2: Část 2 – Modely a příklady citací u jednotlivých typů dokumentů. Verze 3.0 (2004) [online]. © 1999–2004, poslední aktualizace 11. 11. 2004 [cit. 2006-09-15]. Dostupné na WWW: <http://www.boldis.cz/citace/citace2.pdf>.

» Hlavní stránka organizace
Univerzita Karlova v Praze [online]. Praha: Univerzita Karlova, Posl. úpravy 15. 09. 2006 [cit. 2006-09-15]. Dostupné na WWW: <http://www.cuni.cz>.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Praha: MŠMT, © 2002 [cit. 15. září 2006]. Dostupné na WWW: <http://www.msmt.cz>.

» Bibliografické citace částí elektronických monografií, databází apod.

Sborník příspěvků: Učitelé a jejich univerzitní vzdělávání na přelomu tisíciletí: mezinárodní konference 23.–25. září 1998 [online]. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 1999 [cit. 2001-01-24]. Sekce 1, Role učitele v měnící se společnosti. Dostupné na WWW: <http://www.pedf.cuni.cz/svi/vydavatelství/ucitel/konfcz.htlm>.

» Bibliografické citace příspěvků do elektronických monografií, databází apod.

BROŽOVÁ, S. Zdroje informací o učitelích a jejich vzdělávání v Evropě. In Sborník příspěvků: Učitelé a jejich univerzitní vzdělávání na přelomu tisíciletí: mezinárodní konference 23.–25. září 1998 [online]. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 1999 [cit. 2001-01-24]. Dostupné na WWW: <http://www.pedf.cuni.cz/svi/vydavatelství/ucitel/konfcz.htlm>.
MORKES, J. K historii českého církevního školství. In Výukový CD-ROM teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích [CD-ROM]. České Budějovice: TF JU, 2003.
PELIKÁN, J. Jak (ne)reformovat českou školu. In Katedra pedagogiky FF UK [online]. Praha: FF UK, 2003, posl. aktualizace 3. 10. 2003 [cit. 14. října 2003]. Dostupné na: <http://pedagogika.ff.cuni.cz/pages/cze/katedra/nereforma.php>.

» Bibliografické citace článků a jiných příspěvků v elektronických seriálových publikacích
ŠEDINOVÁ, P. Elektronické informační zdroje pro pedagogiku. Ikaros [online]. 2001, č. 1 [cit. 2001-04-17]. Dostupné na WWW: <http://ikaros.ff.cuni.cz/2001/c01/welcome.htm>. ISSN 1215-5075.
SVOBODOVÁ, L. Kardinálové nikoho nezastupují: rozhovor s kardinálem Miloslavem Vlkem. Katolický týdeník [online]. 2003, č. 44 [cit. 2003-11-03]. Dostupné na WWW: <http://www.katd.cz/clanek.php?&id=486>.

» Zpráva z elektronické konference
RICHTER, V. Knihovnické akce v roce 2001 a BMI. In Knihovna: elektronická konference [online]. Praha: CESNET, 19. ledna 2001; 12:53 [cit. 24. ledna 2001]. Dostupné na Internetu:<knihovna@cesnet.cz>. Dostupné též na Internetu: <listserver@cesnet.cz>.

» Odpověď na zprávu z elektronické konference
PÁRÁKOVÁ, M. Re: Prostředky na nákup. In Knihovna: elektronická konference [online]. Praha: CESNET, 17. 1. 2001; 16:16 [cit. 24. ledna 2001]. Dostupné na Internetu: <knihovna@cesnet.cz>. Dostupné též na Internetu: <listserver@cesnet.cz>.

» Odpověď na neveřejnou zprávu z osobní elektronické pošty
NOVÁK, J. Re: Informace o výuce metodického semináře [elektronická pošta]. Message to: Iva Čejková. 20. října 2003 [cit. 3. 11. 2003]. Osobní komunikace, citováno se svolením autora.

nahoru

2. Jak v textu odkazovat na použité zdroje?

Vždy, když se přímo nebo nepřímo cituje jakýkoli zdroj (kniha, CD-ROM, internetové stránky apod.), musí být na tento zdroj odkázáno. Odkaz slouží k identifikaci publikace, z níž byla vybrána část textu, parafrázovaná myšlenka atd. a k přesnému vymezení její lokace v rámci zdrojové publikace.

2.1 Dvě základní pravidla

• Dostatečnost informací: Odkaz musí obsahovat dostatek informací, pomocí nichž bude možné identifikovat příslušné bibliografické údaje v závěrečném seznamu použitých zdrojů; v seznamu použitých zdrojů budou uvedeny zbylé údaje, pomocí kterých bude možné text jednoznačně určit;
• Uniformita: Všechny odkazy budou provedeny stejným způsobem, tj. práce nebude obsahovat více forem odkazování.

nahoru

2.2 Způsob tvoření odkazu

• formou průběžných poznámek, a to nejlépe tzv. „pod čarou“ na stránce dole;
• vkládaní přímo do textu (doporučený způsob)

2.2.1 Metoda průběžných poznámek

Pro každý výrok nebo související skupinu výroků z textu se užívá jedno číslo poznámky (číslice je zapsaná jako horní index v textu a příslušný text se nachází v poznámce pod čarou dole na stránce). Z umístění indexu a formátování textu musí být patrné, kde text, na který je odkazováno, začíná a končí. Zároveň platí, že odpovídající poznámka může odkazovat na více než jeden dokument, tzn., že poznámka není přímo rovna odkazu, ale může obsahovat i další zdroje nabídnuté pro srovnání nebo autorský komentář apod. V Microsoft Word tuto funkci najdeme v menu Reference — Vložit poznámku pod čarou. Nikdy nevytváříme poznámky pod čarou "manuálně".

Je-li na určitý dokument odkazováno více než jednou, po sobě následujícím odkazům jsou přidělována samostatná čísla, přičemž platí zásady krácení bibliografických údajů nutných pro přesnou identifikaci užitého zdroje. Odkaz na danou položku musí obsahovat prvky, které zajistí korespondování mezi odkazem a příslušným záznamem v soupisu bibliografických citací. Odkaz by tedy měl obsahovat jméno autora (autorů) a plný název (kromě podnázvu a dalších s názvem souvisejících údajů) tak, jak jsou uvedeny v bibliografické citaci, doplněné, kde je to možné, o odpovídající čísla stránek (odkaz kromě jména a příjmení autora neobsahuje žádné jeho akademické tituly ani jiné hodnosti). Nejsou-li jméno autora a název samy dostatečné pro odlišení ostatních záznamů v soupisu bibliografických citací, odkaz je třeba doplnit o tolik prvků (pořadí a rok vydání atd.), kolik je pro toto odlišení nezbytně nutné. Odkaz dané popisné jednotky lze zkrátit zavedením stručné formy názvu nebo zkratky pro název, přičemž zkrácená forma může být zavedena v prvním odkazu nebo v seznamu zkratek. Např. v prvním odkazu je uvedeno „Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (dále jen RVP ZV), s. 15.“, v dalším odkazu pak jen „RVP ZV, s. 25.“, tj. zkrácená forma.

Pokud odkazy na stejnou publikaci následují přímo za sebou, je možné použít výraz odkazu a číslo strany (např. „Tamtéž, s. 15.“, nebo „Cit. dílo, s. 15.“). Neužívání zkrácených forem citací je považováno za chybu, neboť vede k rozsáhlejším poznámkám pod čarou a menší přehlednosti vlastního textu.

Příklady

Text s odkazem:
„Vnější aktivita (…) odráží aktivaci organismu, tj. jeho připravenost k činnosti, k výkonu.“¹
...
„Aktivizace žáka učitelem vytváří důležitý předpoklad pro žákovu samostatnou práci.“²

Příslušné poznámky pod čarou na téže stránce:
¹ MAŇÁK, J. Rozvoj aktivity, samostatnosti a tvořivosti žáků, s. 34.
²Tamtéž, s. 35.

nahoru

2.2.2 Odkazování přímo v textu

Odkazy uváděné přímo v textu umísťujeme:

• do příslušné věty, vyžaduje-li to její stavba, nebo
• za citovaný nebo parafrázovaný celek.

Na zdroj odkazujeme pomocí

• jména autora (autorů),
• roku vydání a
• čísla citované strany,

vše v kulatých závorkách.

Je-li jméno autora použito jako součást průběžného textu, píše se před závorku.

Pokud používáme systém odkazování pomocí jména autora a roku vydání, jedná se o tzv. harvardský systém, který zároveň vyžaduje, abychom do seznamu použité literatury zařadili údaj o roce vydání bezprostředně za jméno autora (viz výše).

V tomto případě se poznámky pod čarou také používají, ovšem neslouží k uvádění bibliografických odkazů, nýbrž pro doplňující informace, komentáře k hlavnímu textu apod.

Příklady

Jak ostatně uvádí také MAŇÁK (1998: 34), „(v)nější aktivita, jak ji postihujeme v učení a chování žáků, odráží aktivaci organismu, tj. jeho připravenost k činnosti, k výkonu.“
„Vnější aktivita, jak ji postihujeme v učení a chování žáků, odráží aktivaci organismu, tj. jeho připravenost k činnosti, k výkonu.“ (MAŇÁK 1998: 34).
„Aktivizace žáka učitelem vytváří důležitý předpoklad pro žákovu samostatnou práci.“ (Tamtéž: 35–36).

nahoru

2.3 Citace přímé a nepřímé

2.3.1 Co je přímá citace?

Přímou citací se rozumí doslovné převzetí části cizího textu do textu vlastní práce. Přímá citace může být krácena (pomocí výpustky „(…)“ uprostřed textu), mírně upravena (např. náhrada velkého a malého písmene) nebo graficky zvýrazněna. Citovaný text je třeba také graficky odlišit, nejčastěji pomocí uvozovek, případně formátováním odstavce či písma. V závěrečných pracích by se přímé citace měly objevovat jen sporadicky (např. definice, které mezi sebou srovnáváme, apod.).

Příklady

„Vnější aktivita (…) odráží aktivaci organismu, tj. jeho připravenost k činnosti, k výkonu.“ (MAŇÁK 1998: 34)
„Klíčovým východiskem psaní odborných textů je vyhnout se plagiarismu.“ (ZBÍRAL 2009: 135)

nahoru

2.3.2 Co je nepřímá citace?

Nepřímá citace je rovněž převzetí cizí myšlenky do vlastního textu práce, ale nikoli doslovně, nýbrž prostřednictvím např. myšlenkové zkratky, za využití bohaté slovní zásoby. Příslušný odkaz označíme zkratkou „srov.“. Pokud by měl být takto převeden citát z knihy Roberta Zbírala, mohl by výsledný text získat např. tuto podobu:

Příklad odkaz na nepřímou citaci (parafrázi) v harvardském stylu:
Jedním ze základních úkolů každého, kdo píše odborný text, je vyvarování se převzetí cizích myšlenek bez uvedení původce (srov. ZBÍRAL 2009: 135).

Pokud by bylo užito poznámek pod čarou, vypadala by tatáž parafráze následovně:
Jedním ze základních úkolů každého, kdo píše odborný text, je vyvarování se převzetí cizích myšlenek bez uvedení původce.¹
Příslušná poznámka pod čarou:
¹ Srov. ZBÍRAL, R. Příručka pro psaní písemných prací, s. 135.

Většina citací v závěrečných pracích bude mít formu citace nepřímé. V práci bakalářské jich bude samozřejmě více než v práci diplomové, kde se očekává větší samostatnost a autorský přínos studenta. Vždy je však třeba usilovat o samostatné vyjadřování a syntézu myšlenek, z nichž práce čerpá, tj. nespokojit se s jejich pouhým převzetím. I v tomto případě platí základní pravidla autorské etiky: nejenže je nepřípustné vydávat cizí myšlenky za vlastní, vážným problémem je rovněž vydávání doslovně převzatého textu či textu pouze nepodstatně upraveného za citaci nepřímou.

Vždy je dobré sledovat způsob užití poznámkového aparátu i bibliografických odkazů, provedení přímých citací i parafrází apod. v oborových odborných časopisech a odborných knihách; číst práce starších kolegů (nezapomenout je vidět kritickým okem) a žádat o radu a metodické vedení vedoucího práce. Tato příručka nastiňuje dvě základní doporučené varianty. Možností odkazování, které splňují výše uvedené kritérium dohledatelnosti použitých zdrojů, však samozřejmě existuje více. Doporučuje se tedy osvojit si jeden ze způsobů odkazování a toho se pak důsledně držet.

nahoru

3. Odkazy na díla s vnitřním číslováním (Bible, církevní dokumenty, díla klasických autorů apod.)

Množství klasických a často vydávaných děl má vlastní vnitřní dělení, které umožňuje odkaz na dílo a jeho konkrétní část bez ohledu na vydání či překlad, které autor práce používá.

• Korán se dělí na súry a verše;
• Aristotelovy spisy využívají odkazy na stránky a řádky v Bekkerově vydání jeho textů;
• Teologická suma Tomáše Akvinského se dělí na části, kvestie, články a různé segmenty článku;
• Zákony se člení na paragrafy, odstavce a písmena (a další);
• Bible se dělí na knihy, kapitoly a verše;
• atd.

V případě používání těchto textů

• Citujeme dle vnitřního dělení (tedy mj. bez odkazu na strany v námi používaném vydání) a často přímo v textu (nikoli např. v poznámkách pod čarou, zvláště je-li odkaz krátký);
• použité vydání nebo překlad uvedeme v závěrečném seznamu použité literatury.

Příklady citování klasických děl vnitřním číslováním

AKVINSKÝ, T. Summa theologiae, I, q. 1, a. 10, ad 1.
(Teologická suma T. Akvinského, část první, otázka první, článek 10., k prvnímu)

Korán 2,36.
(Korán, súra 2., verš 36.)

ARISTOTELES. Etika Níkomachova, 1094b-28.
(Aristotelova "Etika Níkomachova", strana 1094 v Bekkerově vydání, oddíl "b", řádek 28)

nahoru

3.1 Biblické odkazy v textu

Bible se dělí na knihy, kapitoly a verše, a tomu odpovídá i zápis odkazu na biblický text. Obsahuje následující informace v tomto formátu:

• zkratka knihy (po ní mezera);
• číslo kapitoly (po něm čárka bez následné mezery!)
• číslo (nebo čísla) veršů (bezprostředně za čárkou).

nahoru

3.1.1 Zkratky knihy

Při odkazu na biblický text začínáme zkratkou knihy, z níž citovaný text pochází. Zkratka vychází z názvu knihy (pozor! Jedna kniha může mít více možných názvů, např. 1. kniha Mojžíšova = Genesis; Kazatel = Qohelet = Ecclesiastes; 1. list Soluňanům = 1. list Tesalonickým; 2. kniha Paralipomenon = 2. kniha Letopisů = 2. kniha Kronik; apod.).

Zkratku biblické knihy si nevymýšlíme, ale přebíráme ji z nějakého ustáleného seznamu zkratek, nejlépe ze seznamu, který používá námi citovaný překlad. Nemáme-li nějaký zvláštní důvod, doporučuje se používat text i zkratky z Českého ekumenického překladu: https://www.evangnet.cz/

nahoru

3.1.2 Kapitoly a verše

Po zkratce knihy uvádíme číslo příslušné kapitoly. Každá biblická kniha se dělí na kapitoly. Pouze několik knih je tak krátkých, že obsahují jedinou kapitolu, která se potom nečísluje a neuvádí (jsou to knihy Abdijáš, List Filemonovi, 2. a 3. list Janův a list Judův).

Po číslu kapitoly následuje čárka a hned po ní číslo verše.

nahoru

3.1.3 Odkazy v českém jazykovém prostředí

Odkazy na biblické texty se píší přímo do textu (nikoli např. do poznámek pod čarou). V českém jazykovém prostředí je obvyklá následující syntax:

KNIHA X,Y
kde KNIHA je zkratka biblické knihy, X číslo kapitoly a Y číslo verše.

Možné varianty:

• Citujeme-li více veršů za sebou, spojíme je pomlčkou:
  KNIHA X,Y–Y

  Gn 1,2–4
  (Kniha Genesis, 1. kapitola, verše 2 až 4)

  
  
• Citujeme-li více veršů, které za sebou nenásledují, oddělujeme je tečkou:
  KNIHA X,Y.Y

  Gn 1,2.4
  (kniha Genesis, 1. Kapitola, verše 2 a 4, verš 3 je vypuštěn)

  
  
• Citujeme-li více odkazů, oddělují se středníkem
  KNIHA X,Y; KNIHA X,Y; X,Y

  Gn 1,2; Ex 3,4; 7,1
  (Kniha Genesis, kapitola 1, verš 2; dále kniha Exodus, kapitola 3, verš 4, a ze stejné knihy, tj. Exodus, ještě kapitola 7, verš 1)

  
  
• Citujeme-li rozpětí souvislého textu napříč kapitolami, uvedeme souřadnice prvního a posledního verše rozsahu a oddělíme je „pomlčkou s oboustrannou mezerou“

  Gn 1,1 – 2,4
  (Kniha Genesis, od 1. verše 1. kapitoly až do 4. verše 2. kapitoly)

  
  
• Citujeme-li celé kapitoly, čísla veršů neuvádíme
  KNIHA X–X

  Gn 1–11
  (Kniha Genesis, kapitoly 1 až 11)

  
  

V cizojazyčné literatuře se objevují obvykle jiné způsoby zápisu, které se však v českém prostředí nepoužívají; je vhodné používat v českých textech český úzus.

Vždy je však důležité, aby čtenář jasně rozpoznal, co je kniha, co je číslo kapitoly a co číslo verše a které verše má autor na mysli.

nahoru

3.1.4 Uvedení použitého překladu

Používáme-li vnitřní referenční systém (nejen biblický), bývá zvykem jej nepsat do poznámek pod čarou, nýbrž přímo do textu.

Jestliže na Bibli jen odkazujeme, ale necitujeme ji, je zbytečné psát, jaký překlad jsme používali. Pokud ji citujeme nebo je-li důležité, jaký překlad jsme měli v ruce, potom jej napíšeme do seznamu použité literatury buď mezi ostatní tituly, nebo samostatně. Pokud Bibli citujeme a nikde neuvedeme, jaký předklad citujeme, říkáme tím implicitně, že jsme pracovali s originálem a že překlad je náš. Totéž se týká opět i dalších děl s vnitřním referenčním systémem.

nahoru

3.2 Odkazy na všeobecně známé církevní dokumenty

Odkazy na všeobecně známé církevní dokumenty a častěji citované tituly se doporučuje psát obvyklou nebo vhodně zvolenou zkratkou či značkou; za zkratkou dekretu se uvádí číslo článku.

Příklad

DV 13.
(Dogmatická konstituce o zjevení Dei Verbum, článek 13.)

AA 2
(Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem, článek 2.)

Podobně odkazy na všeobecně známá díla církevních otců mohou mít své zkratky, viz konkrétní díla. Na konci kvalifikační práce se vždy uvádí seznam použitých zkratek.

Bibliografické citace Bible a církevních dokumentů se v závěrečném seznamu literatury uvádějí obdobně jako jiné publikace (viz kapitola 1.1).

Příklady zkratek dokumentů 2. vatikánského koncilu:

latinská zkratka – český název dekretu / latinský název dekretu

AA – Dekret o apoštolátu laiků / Apostolicam actuositatem
UR – Dekret o ekumenismu / Unitatis redintegratio
Dokumenty 2. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995. ISBN 80-7113-089-3.

Příklady zkratek dalších dokumentů:

CIC – Kodex kanonického práva. Praha: Zvon, 1994. ISBN 80-7113-082-6. (Codex iuris canonici)
DS – DENZINGER, H., SCHÖNMETZER, A. Enchiridion symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum. Ed. 36. Freiburg im Breisgau: Herder, 1976. ISBN 84-254-086-2.

Příklady bibliografických citací v seznamu použité literatury
Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Zvon, 1991. ISBN 80-7113-009-5.
Dokumenty 2. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995. ISBN 80-7113-089-3.
Kodex kanonického práva. Praha: Zvon, 1994. ISBN 80-7113-082-6.
DENZINGER, H. Kompendium der Glaubensbekentnisse und kirchlichen Lehrentscheidungen. 37. Aufl. Freiburg im Breisgau: Herder, 1991. ISBN 3-451-22442-9.

nahoru